EXPEDICE BESKYDY 2017
29. května
Ráno se všichni žáci devátého ročníku setkávají na vlakovém nádraží ve Velkém Meziříčí, aby nastoupili na dlouhou cestu, která je dovede do jednoho z nejnavštěvovanějších turistických míst naší vlasti – Moravskoslezských Beskyd.
Po příjezdu do Rožnova pod Radhoštěm se ubytujeme v kempu, kde jsme snad poprvé za všechny naše společné výlety zůstali oněměni čistotou a pořádkem, který zde vládl.
Po chvilce odpočinku míříme na jednu z novějších dominant tohoto města – Jurkovičovu rozhlednu. Po kratším výšlapu a zdolání 102 schodů se nám naskytuje výhled na celý Rožnov a přilehlé okolí. Již v půl čtvrté nás očekává průvodce, jež nám v Dřevěném městečku Valašského muzea v přírodě přibližuje život Valachů v 19. a poč. 20. století. S návratem do kempu začíná večerní program (večeře, společenské hry).
30. května
Po luxusní snídani se vydáváme na autobus, který nás veze do asi 10km vzdáleného Frenštátu pod Radhoštěm. Již v prvních minutách potkáváme obchůdek s kebabem, ten samozřejmě nemůžeme ponechat bez naší návštěvy. Dobře najedeni začínáme hledat zelenou turistickou značku, která nás má zavést k cíli dnešního putování – na vrchol Velkého Javorníku. Někteří se již při pohledu na vzdálený vrch děsí, ale nic se nejí tak horké, jak se uvaří… Několikakilometrová trasa ubíhá překvapivě rychle, až do chvíle asi 2km před samotným vrcholem. Strmé stoupání stále nemá konce. Když už si myslíme, že to výš nejde, příroda nás přesvědčuje o opaku. Ale zvládáme to, dokázali jsme, že se jen tak nedáme a statečně všechny nástrahy zdoláme. Vychladlá kola, odpočinek a výhled z rozhledny Velkého Javorníku nám jsou tou nejlepší odměnou. Nezbývá než putovat dále, zpět do kempu. Asi dvanáctikilometrová cesta v úporném horku, naštěstí ve stínu lesa, ubíhá vcelku svižně. V kempu nás paní kuchařky vítají kynutými knedlíky s borůvkami. Kdo má ještě síly (všichni žáci) hraje v kempu na schovku. A protože túra byla opravdu náročná, knedlíky nás sice zasytily, ale ještě něco tomu chybí, rozděláváme večer táborák a opékáme špekáčky.
31. května
V noci nám na parapet neúnavně bubnují kapky deště, blesky se prohánějí oblohou a my si říkáme, ať se vyprší, a ve skrytu duše doufáme, že nám počasí nezkazí dnešní adrenalinový den.
Naše prosby byly naštěstí vyslyšeny, tak se ráno opět vydáváme na autobus do Frenštátu. Po krátkém rozchodu na náměstí a nakoupení nezbytných suvenýrů přesedáme na bus směrem Trojanovice – Ráztoka. Bohužel vysedáme hned u lanového centra, a proto tu „hrůzu“ vidíme bez duševní přípravy. Někteří z nás, zvl. paní učitelky, se začínají hroutit. Ale nejsme žádné bábovky, s přehledem, ale malou dušičkou, si objednáváme nejdelší lanovou trasu (561m, 34 překážek, zejména lanovek ve výši až 12 metrů nad zemí nad říčkou Lomnou, jejíž burácející voda prý zvyšuje dramatičnost lezení). Navlékáme postroje, krátká instruktáž a jdeme na to! Všichni jsme to dokázali, jsem hrdá, že personál lanového centra nemusel nikoho sundávat ze žebříku, což se mnohdy stává. A pak mě naši mládežníci doslova překvapí. Pevná půda pod nohama je jim málo, a proto se někteří nadšenci vydávají na „Power fan“. Vypadá to jednoduše: vylezeš do výšky 13m, sebereš všechnu odvahu a skočíš do prázdna přivázaný jen za lano. Je mi špatně, jen když se na to ze země dívám, ale zdá se, že dětem se to líbí a někteří sotva po dopadu na zem jdou znovu do fronty.
Když se nám vyplavily všechny endorfiny, zavádí nás turistická značka k lanové dvojsedačce na Pustevny. Rychlostí 2m/s stoupáme pohodlně během osmi minut do výšky 1018 m n.m. Po takovém sportovním výkonu si zasloužíme nějakou valašskou pochutinu a odpočinek. Nic však netrvá věčně, proto sbíráme poslední síly a míříme strmě k soše Radegasta, pohanského boha Slovanů slunce, hojnosti a úrody. Odtud nás už jen chvilka dělí od vrcholu Radhoště, 1129 m n.m., nejznámější hory CHKO Beskydy s krásným výhledem na Valašsko, Jeseníky i Malou a Velkou Fatru. Kolem nás se prohánějí mraky a my od kostelíka sv. Cyrila a Metoděje sestupujeme zpět do Rožnova. Cesta je po nočním dešti mokrá, zakopáváme o kameny a kořeny stromů. Nakonec ale i těch posledních devět kilometrů dáváme se ctí a těšíme se na večeři v kempu.
1. června
Dnes opět celkem včasný budíček, poslední snídaně. Z úklidu chatek mám trošku obavy, ale ty se hned rozplynou, když vidím, že žáci mají již sbaleno a vygruntováno. Nastává dvoukilometrová cesta zpět na nádraží (Jak je možné, že cestou zpět jsou ty krosny vždy těžší?) a několikahodinový návrat domů.
V půl čtvrté nás již vítají rodiče na rudíkovském vlakovém nádraží. Všichni se spokojeni a unaveni vracíme do svých domovů.
Co říci závěrem? To se to člověku cestuje, když má takové spolucestující. I když se nám letos nevyhnuly nemoci, bylo to moc fajn.
L.Pužová